Když jsem se šel v roce 2017 poprvé projít do káhirských ulic, zhostil se mne pocit vlastní nicotnosti. Existenciálního prázdna. Tlačen mezi lidmi za doprovodu hlasitých hovorů, arabských gest, zvuků motorů a klaxonů. Vše bylo zahalené v jemném oparu smogu, který měl v jednom místě charakteristický nakyslý pach smísený z jídla, odpadků, dieslových motorů, čerstvé zeleniny, ovoce, masa a ryb. Fascinován místem jsem si sedl do kavárny, objednal si čaj a sledoval dění před sebou. Často jsem se záměrně nechával unášet spletitostí ulic tak, abych se ztratil. Pomalé poznávání Káhiry založené na principu náhody se mi od počátku jevilo jako nejvhodnější způsob pro to začít fotografovat. Ostentativně jsem fotografoval všechno možné kolem sebe. Lidi v práci i mimo ni. Zvířata s povozy v ulicích a v klíckách na trzích. Staré automobily, které už jezdí jen silou vůle, ale přece. Trhy ve staré Káhiře, které mají nezapomenutelně lidskou atmosféru. Bizarní stříbrné figuríny s dámskými flitrovanými šaty. Opuštěné i obydlené hrobky v městě mrtvých, ze kterých se line dětský křik nebo chrápání starců.
Ze stovek pořízených fotografií z prvních náhodných procházek jsem byl zklamán. Fotografie nebyly ničím víc než tím, co na fotografiích bylo zachyceno a tím nepřesáhly mou osobní zkušenost. Toužil jsem zachytit něco, co je obtížně uchopitelné a vychází z osobního poznání. Z reflexe kulturního prostředí dynamicky měnícího se města, kde vedle sebe stojí odkazy na starověkou civilizaci a soudobou pop kulturu, tradice islámu a západního mainstreamu nebo Koptské pravoslavné církve a kolonialismu. V tichosti bezčasí vykrystalizoval koncept subjektivního dokumentu, který obsahuje prvky městské environmentální krajiny, architektury a zátiší.
